Boh Nikdy by mě nenapadlo, že má fertilita, způsob mého života, mé úspěchy a pády, někdy přijdou na přetřes. Necitlivě a nechtěně. Ale stalo se to. Myslím, že promluvím za většinu svobodných žen po třicítce, když řeknu, že jsme po takové pozornosti, jaké se nám díky návrhu o možnosti podstoupit umělé oplodnění bez partnera, netoužily. Poslední, po čem svobodná třicátnice touží jsou rozhovory o dětech, plodnosti, analýzách toho, kde dělají ženy ve vztazích chybu a radách, které jsou možná dobře míněné, ale ve své podstatě zcela mimo realitu a spektrum slušnosti a vhodnosti.

A proč po něčem takovém netoužíme? Protože nám to: 1, nepomůže, 2, zraňuje nás to a 3, mnohdy nás to pořádně naštve. Protože takové počínání je velmi nevhodné a necitlivé a taky zbytečné. Ostatně já se také nikoho na potkání neptám, jestli už něco udělá s tou svou nadváhou, jestli nechce poradit co s těma vlasama nebo jestli se ráno dobře vykakal. Případně jestli ho jeho žena stále i po 15 letech manželství přitahuje, jak často mají sex a jestli ve svém věku nemá problém zvlhnout.

Jeho žena, ne on. Na obranu svého dotazování bych mohla použít statistiky a glosy, které jsem někde četla nebo slyšela a postavit svou otázku do obecné roviny s tím, že si jen u zástupce skupiny, o které se psalo doplňte libovolně — tlouštíci, nekvalitní vlasy, postarší manželské páry apod. Protože to úplně mění situaci…Ne-mě-ní! Ale když už jsme v tom nimrání se v našich intimních životech, obavách, očekávání, radostech a strastech, pojďme strhnout náplast, kterou jsme si na to bebí z minulého týdne nalepily nechci ukazovat, ale největší paseku napáchala poslankyně Chalánková, alespoň vím, kterou stranu nevolit a podívejme se na toto téma z pohledu nás, single žen po třicítce.

Protože o nás jde, nebo ne? Single ženy nemají právo jít na umělé oplodnění, protože to bude vytvářet jen matky samoživitelky, co budou na dávkách. Vezmeme to od konce. Sociální dávky jsou testované. Single ženy, co by se rozhodly pro umělé oplodnění patří do vysokopříjmové skupiny.

Na dávky nebudou mít nárok i tak. Jako single žena můžu říct, že jsem samoživitelkou už teď. O výdaje se se mnou nikdo nedělí. Stejně jako o moje špatná rozhodnutí. Řeším si všechno sama od výběru dodavatele energie, po opravu vodovodního kohoutku, diagnostiku wifi, objednání taxíka, který mě zaveze v noci na pohotovost, kde pak také čekám sama, až po měsíční nákup potravin, který mi naštěstí poslíček vynese až do bytu.

V čem je přesně tedy problém? Že bychom se ze samoživitelek staly…ehm…samoživitelkami? Ano, jistě, měly bychom na starosti ještě jeden život, ale nevysvětlila jsem již výše, že jsme života schopné? Jako ženy, které se o sebe musí umět postarat, máme něco našetřeno, jsme vcelku opatrné, hodně pracujeme, abychom si mohly dovolit být nemocné a neděláme ukvapená rozhodnutí, protože víme, že za zády nemáme Frantu, Pepu, Lojzu nebo jak by se náš partner mohl jmenovat, kterého v případě nouze přivoláme na pomoc.

Což nás dostává do bodu č. Je velmi nezodpovědné si pořizovat vědomě dítě sama. Takové ženy by se měly nechat psychicky vyšetřit. Opět to beru od konce. Tak tedy k vyšetření… Věřte nebo ne, ale argument o psychologickém vyšetření zazněl z úst ředitelky mateřského centra organizace, která se zaštiťuje pomocí bližnímu svému, na což dostávají příspěvky a dotace…od bližních svých a všech ostatních plátců daní.

Psychologické vyšetření by z tohoto pohledu měla podstoupit každá žena. A možná i muž. A pak i to dítě.

Buďte spokojení v každém věku - Seznam Zprávy

Otázka zodpovědnosti je na druhou stranu asi tím nejpodstatnějším faktorem, který je ve skutečnosti alfou a omegou celého problému. Opravdu jsou single třicátnice toužící po dítěti nezodpovědné? V čem přesně? Že si nepořídily dítě s kýmkoliv, jen aby měly dítě? Třeba tak, že by se opily a nic si nepamatovaly? Nebo vědomě uvedly muže v omyl informací, že berou antikoncepci? Případně prostě s někým byly jen z toho důvodu, že chtějí dítě, i když by jim bylo jasné, že vztah asi nikam nepovede a skončí s rozvodem jako samoživitelky vymáhající alimenty a předávající dítě každou středu a sudé víkendy?

Není tohle chování spíš nezodpovědné, oproti rozhodnutí nést tíhu odpovědnosti sama, na vše se řádně připravit, podstoupit všechna rizika, vyšetření a jiné náležitosti, které tato těžká procedura vyžaduje? Jak to tak vidím, tak ve svém životě spíš doplácíme na svou zodpovědnost než nezodpovědnost, alespoň co se mezilidských vztahů týče.

A moc se omlouvám, že jsem neotěhotněla na škole, kdybych věděla, že to bude v budoucnu hodnoceno lépe, začala bych už před maturou a neztrácela čas na vejšce. A po vystudování bych se ani nesnažila o kariéru, když ji můžu dělat na rodičovské a stát se postará…opravdu se postará? Tyhle ženy si myslí, že jít na umělé oplodnění je jako nákup v supermarketu. Dítě si tak snadno koupit nejde. Umělé oplodnění je pro každou ženu poslední možností.

Před tím se snaží k dítěti dopracovat tradičním způsobem, protože ať už tomu chcete věřit nebo ne, pravda je taková, že si všechny přejeme se zamilovat a počít potomka z lásky a souznění duší.

Nicméně, pokud z nějakého důvodu nemáme štěstí v partnerství, máme vzdát i mateřství? Byla bych na tom úplně stejně, jen by kolem bylo krásno a umělecké prostředí.

Problém single třicátnic je v tom, že jsou vybíravé a mají nereálná očekávání. Ano, to jistě může být problém. A možná je to i pravda. A když se pak pro ně rozhodne, tak je většinou nechce s třicátnicí, takže kdo nám tu tak zbývá… Starší muži, kteří jsou ženatí což nemá vliv na jejich potenci , muži rozšvihaní rozvodem, kteří děti mají a po dalších úplně netouží, muži ve věku našich otců a pak koloušci, kteří stejně jako všichni výše zmínění mohou být vhodným genofondem, ale roli otce, který vychovává svého potomka asi neobsadí.

Takže na konci procesu je samoživitelka jak vyšitá. Ale kde, ale kde?! Samozřejmě, mohly jsme se o ty vztahy tak nějak pokusit dřív a víc na tom zamakat.

A ono se to i dělo, ale tak trochu okrajově. Jako holky narozené v osmdesátkách nás rodiče vychovávali v tom, že se máme hodně a dobře učit, cestovat a užívat si svobodu. Protože naši rodiče studovat a cestovat nemohli a svobodu taky neměli. A teď jen čumíme a nevíme co s tím. A tak furt hledáme a každý rozchod je horší a horší, a proto bych ráda poděkovala za sex, který někdy máme, happy hours, kamarádky a výprodeje, jinak bychom se před úsvitem odpráskly.

Tedy hned po tom, co bychom odevzdaly všechny projekty v deadlinu, zalily kytky a napsaly dopis svým rodičům o tom, jak je máme rády a jak nás mrzí, že stále nemají vnoučata. A asi je mít ani nebudou, že…. Bylo by proto skvělé, kdyby nás společnost přestala na jedno nadechnutí odsuzovat a vinit za to, že stále nemáme děti a zároveň nám zakazovat se k dětem dostat některými! Protože jak jste si mohli přečíst, jsme života schopné, zodpovědné, pracovité a kdyby to plození dětí bylo jen na nás, tak už máme každá tři.

Ale ono není. Jsou na to potřeba dva jedinci rozdílného pohlaví. Tak co kdybychom se teď zaměřili na tu druhou stranu, která se ostatně k problematice umělého oplodnění svobodných žen taky dost znalecky a srdnatě vyjadřovala? Nebo ještě líp! Nechte ty nebohé muže na pokoji. Jsou možná křehčí než my a některé komentáře by nedali, tím jsem si jistá.

A to bychom už cestu z téhle šlamastiky nenašli vůbec. Co kdybyste celou naší generaci nechali na pokoji, když už nám, jak se ukázalo, nehodláte pomoc? Ať už tady, nebo v jiném státě za naše těžce vydělané peníze. Bruneta, co má prsa a psa, a co by nikdy nevěřila, že se jako středostavovská bílá žena stane minoritou.

Taky už jsem po třicítce, a čekám svoje první dítě s manželem, pokud byste to potřebovali vědět. Po důkladné úvaze. Ráda bych se vyjádřila ke dvěma věcem: — Pořídit si dítě je obrovská odpovědnost — ať už sama, nebo s partnerem. Na tuto zodpovědnost se mnohem snáz zapomene, pokud je dítě zplozenou přirozenou cestou. A odkud myslíte, že se berou ty děti v dětských domovech?

Naopak na umělé oplodnění půjde jen žena, která po dítěti opravdu touží, a o důsledcích přemýšlela. Táta a máma jsou skutečně ti idelání rodiče. Otec chodí domů jenom jako do hotelu, a děti ignoruje? Děti jsou jakoby na obtíž oběma rodičům? Ani nezmiňovat ty extrémní a doufám, že vzácné případy, kdy chlastá a bije matku.

Není pak lepší varianta nestandatrní rodina, ve které ale dítě má oporu, kde může vidět ukázky dobře fungujících vztahů — ikdyž ne typu muž a žena, kde je milováno a vítáno?

Nemá se dítě přeci jen lépe u matky samoživitelky nebo třeba u homosexuálního páru, kteří o něj opravdu stojí? Pokud má právo mít děti kdejaký feťák, rozhodně by ho měli mít všichni. Ambice mladých žen a můžu vyprovokované nátlakem rodičů chápu.

Osud si se mnou hral, budovala jsem projekty v zahranici, pracovala, studovala, pomahala potrebnym a… vztahy mi nevychazely. Zacala jsem si vsimat uplne obycejnych veci, ktere jsem vsak nemela a touzila po nich.

Deti, co odchazi z krouzku a vesi se mamince kolem krku at je uspesna, studovana, ci zenou v domacnosti. Vsimala jsem si, ze to co delam pro ostatni mi bere vic energie, nez mi dava. Českým médiím vládnou muži. Přestože ve věkové kategorii do třiceti let ženy novinářky převažují, po třicítce z redakcí buď zcela odcházejí nebo pracují jako řadové redaktorky a na vedoucí posty zpravidla nedosáhnou.

Vyhledávání: dárek pro ženu |

O tom, které události se dostanou do zpráv a jak budou čtenářům a divákům podány, tak do velké míry rozhodují muži. I tak by se dalo shrnout zastoupení žen v českých médiích v roce Pravděpodobně za atraktivnější a lépe placenou prací, kterou je péče o potomky.

Po mateřské pauze se jich tedy většina k psaní opět vrátí, ale zpravidla nastoupí na řadovou pozici a na tu vedoucí už málokdy dosáhnou.

Stačí se podívat na osoby šéfredaktorů deseti nejčtenějších českých deníků. Po odchodu Terezy Zavadilové z E15 mezi nimi aktuálně nenajdete jedinou ženu. A o moc růžovější není ani situace mezi zpravodajskými servery, kde se v první desítce objeví jediná šéfredaktorka a tou je Naděžda Petrová z iDnes. Na nižších postech se ženy již vyskytují: zástupkyně šéfredaktora či šéfeditorky najdeme třeba na serverech Seznam Zprávy, na Aktuálně.

A obdobná je genderová nevyváženost u zpravodajských či ekonomických týdeníků, kde mezi deseti nejčtenějšími tituly nenajdete jedinou šéfredaktorku, ale zato ženy dominují ve vedení periodik věnovaných útulnému domovu, zahradě, vaření či módě. Jeden by doufal, že vyváženěji budou ženy zastoupeny ve veřejnoprávních médiích.

Ano, pokud budeme srovnávat obličeje promlouvající z obrazovek České televize, nabudeme dojmu, že vše je v pořádku, protože zprávy nám přinášejí ve vyrovnaném počtu moderátoři i moderátorky. Ale tím genderová vyváženost končí. Vedení České televize tvoří 17 lidí, kromě Petra Dvořáka jde o ředitele jednotlivých divizí, televizních studií a programů. Ale žena je mezi nimi jen jedna. Podobná je situace v Českém rozhlase, kde v jedenáctičlenném vedení najedeme také pouze jednu ženu.

Česká tisková kancelář má ve svém sedmičlenném vedení sice také pouze jednu ženu, ta však zastává důležitou pozici šéfredaktorky zpravodajství.

Čím to, že seriózní novinařina je mužskou doménou a ženy se do rozhodujících pozic v médiích nedostanou? Z toho je zřejmé, že skloubit žurnalistickou profesi s rodinným životem může být obtížné.

Já jsem byla tehdy vedoucí rubriky. Vydržela tam čtyři měsíce. Protože prostě dítě si zlomí nohu, zavolaj ze školky, přijeď si pro dítě, má zlomenou nohu, a vy máte rozepsanej článek a řeknete editorovi: promiň, bude to ne dneska, ale zítra ráno, protože syn. A protože ti editoři jsou muži, tak ve velký většině případů, když se to stane poprvý, budiž, ale když se to stane povíckrát, což je zcela běžný, má-li člověk jedno nebo dvě malý děti, tak ta trpělivost končí.

A jsme u druhého problému. Zatímco muži častěji pokrývají tzv. Podíváme-li se do archivu Newtonu na autory článků věnovaných domácí politice, které vyšly v prvních dvou měsících tohoto roku v Hospodářských novinách, najdeme mezi nimi pouze třetinu žen.

O poznání lépe jsou na tom Lidové noviny nebo MF Dnes, kde jsou ženy autorkami či spoluautorkami téměř poloviny textů věnovaných domácí politice. Nutno však říct, že v obou titulech výrazně zvyšují ženské skóre aktivní redaktorky, které produkují výrazně více textů než jejich mužští kolegové. Ještě výraznější je mužská dominance v ekonomických tématech.

Znamená to, že ženy nerozumí financím tolik jako muži? Vždyť například pražská VŠE má každoročně výrazně vyšší počet absolventek než absolventů.

Jak si najít lásku po čtyřicítce? Tipy na randění

Anebo je to tím, že do všech médií promlouvá k financím stále stejný okruh ekonomů a finančních analytiků, ve kterém dominují muži? Média takto jen reprodukují a posilují nerovné zastoupení žen v mocenských pozicích. Anebo se domnívají, že ekonomika a politika ženy nezajímají a sahají raději po lifestylovém čtení?

Ve zkratce by se dalo říct, že obsah médií tvoří převážně muži, přestože je konzumují i ženy.

Horší však je, že muži nastolují agendu a ovlivňují, která témata se do důležitých médií dostanou a jak budou zpracována. A jaké problémy to jsou? Například ty, které vyplývají z odlišného postavení mužů a žen v české společnosti: platová nerovnost mužů a žen, obtížný návrat do práce po mateřské pauze daný nedostatkem míst ve školkách a minimem částečných pracovních úvazků nebo ekonomické problémy v rodinách s jedním rodičem….

Dokud Nora Fridrichová nepřitáhla pozornost k problematice matek samoživitelek, stálo toto téma mimo zájem médií i politiků, přestože pětina dětí dnes vyrůstá v neúplných rodinách. Ale kolik takto vlivných žen v médiích máme?

Jsou single ženy po třicítce pro muže výzvou?

Mimochodem ve dva roky starém žebříčku nejvlivnějších novinářů na Twitteru byla v první třicítce jen jediná žena, a to Darina Vymětalíková ze sportovní redakce České televize. Odborníci radí více dbát na rozmanitost a vstřícnost pracovního prostředí redakcí, aktivně podporovat ženy v postupu na řídící pozice a vytvářet podmínky pro lepší slaďování pracovního a rodinného života, ze kterého by těžily jak ženy, tak muži.

Ženy a muži by měli být také rovnoměrně zastoupeni mezi různými experty, kteří do médií promlouvají a citovanými zdroji. Ženám novinářkám by také pomohla platforma pro sdílení svých zkušeností a řešení problémů, kterým při výkonu povolání čelí. V obecné rovině by ženy podpořila lepší vymahatelnost antidiskriminačního zákona, aby se bylo možné proti nerovnému zacházení či obtěžování bránit.

A jak jsme na tom my v Newtonu?